Abyste věděli, že přihlášek na kurzy se opravdu nemusíte bát a že vyrazit můžete opravdu do všech koutů Evropy, přinášíme vám článek se zkušenostmi jednoho z účastníků zimního kurzu v Ekaterinburg Urfu! Pozor, čtení způsobuje nekontrolované záchvaty smíchu.Tak se do toho Ruska podíváme, ne?
Rusko, země neomezených možností s omezenými zdroji. Země, kde slovo zima znamená pouze roční období. Země tak veliká, že pokud se někam dostanete do dvou dnů vlakem, tak je to vlastně docela blízko. O Rusku panuje mnoho stereotypů a předsevzetí. Ty pocházejí zejména od generace našich rodičů. Těm bylo s takovou vervou vtloukáno do hlavy, že v Rusku za nás soudruzi pracují na 110% a že díky Rusku se máme dobře a vždy se mít budeme. Oni nám na oplátku dnes se stejnou razancí vštěpují do hlavy, ať se od Ruska držíme co nejdál. S největší barvitostí nás odrazují ti, co měli to štěstí a byli jako šťastlivé děti v minulém století vybrány, aby navštívili SSSR. Ovšem jako kluci z obecné školy, kterým pan ředitel vysloveně zakázal, aby lízali v zimě zábradlí, tak i já jsem se navzdory tomu všemu do Ruska vydal.
Dostat se do Ruska takový problém není, tedy pokud mluvíte rusky. S češtinou ani angličtinou moc na velvyslanectví nepochodíte. Do té doby, než se vás na něco někdo zeptá, je vše v pohodě. Každému je jasné, že na konzulárním oddělení jste kvůli vízu, což celou komunikaci dělá značně jednoduší. Ačkoliv jsem si nebyl jist co udělají s mým pasem, jsem vízum nakonec dostal a vše díky mé hostující univerzitě bylo zdarma. Takže tedy hurá na cestu.
Můj výlet začal v Moskvě, kde jsem se potkal s prvními účastníky kurzu. Moskva je nádherné město, kde se mísí historie s moderními business centry. Bohužel únor není pro Moskvu vrchol turistické sezóny, takže většina památek byla zavřená. Musím uznat, že zima v Rusku je. Hlavně teda v zimě. Náhodou jsme se trefili do nejstudenějšího týdne v roce. Místy bylo až –38°C. Poprvé v životě jsme si dali zmrzlinu, abychom se zahřáli. Ovšem místní si s tím takovou hlavu nedělali, akorát si tedy někteří vzali čepice a ženy si pod sukně vzaly silonky. My jsme se zahřívali vodkou. Někdy čistou, častěji však mixovanou. Zapomeňte na nudný mix vodka + pomerančový džus. V matičce Rusi míchají vodku úplně se vším, co teče. Džus, Cola, Sprite, Fanta, pivo, čaj, polívka. Fantazii se v tomto případě rozhodně meze nekladou. Není sice tak levná, jak jsme čekali, ale kvalitou je úplně jinde. V Rusku nepotkáte vodku, která chutná jako použitá dezinfekce z venerologického oddělení. Vodka také zapříčinila to, že jsme nestihli naší transsibiřskou magistrálu, kterou jsme plánovali 2 měsíce dopředu. Vlak, který jede do Jekatěrinburgu 26 hodin, jsme nestihli o 5 minut. Naštěstí nám pomohli místní BESTies a vše jsme nakonec zvládli.
Transsibiřská magistrála byl lůžkový vlak a jelikož, jak už jsem psal výše, jsme náš nestihli, tak jsme dostali 6 nejhorších míst rozesetých po celém vagónu. Domluvit se s lidmi moc nešlo, Rusáci nepoužívají mimiku, řeč těla ani intonaci když mluví. Takže když jsme se chtěli domluvit na to, abychom mohli být spolu, tak na nás začali mluvit rusky. Nevím co říkali. Mohli mi chválit účes, ale stejně tak mi moli vyhrožovat, že jestli je ještě jednou budu otravovat, tak mě vyhodí z okna. Rozhodli jsme se tedy používat univerzálnější jazyk. Alkohol. Vzali jsme tedy naše zásoby a vyslali jsme misionáře do jedné kóje, aby navázal kontakt. Po tom co jsem se představil a sblížil, tak přišel i zbytek našeho týmu a udělali jsme si párty tam. Ve vlaku bylo příjemných 29°C. Venku bylo zhruba stejně, jenomže pod nulou. Na tento teplotní šok jsme se náležitě připravili, takže po tom, co jsme vylezli z vlaku, jsme tento fakt ani nepostřehli.
Na nádraží si nás vyzvedli organizátoři místního kurzu a odvezli nás na ubytovnu. Jestli to do teď byla divoká jízda, tak nenacházím slov na to co se dělo dalších 10 dní. 25 účastníků z celé Evropy a rozšířeno navíc o Brazílii a Indii, všichni naladěni na stejnou vlnu. Kromě účastníků zde samozřejmě byli i organizátoři. Takže všeho všudy cca 50 lidí připravených užít si spoustu srandy a zažít nejlepší zimu svého života. A to se myslím povedlo. Za tu poměrně krátkou dobu jsem toho zažil tolik, že bych na popsání všeho potřeboval minimálně tři články. Mně osobně na kurzu nic nechybělo. Viděli jsme památky, ať už ve městě nebo na výletě, kde jsme se cestou zastavili na Evropsko- Asijské hranici. Tam jsme udělali pár normálních, ale více nenormálních fotek. Poté jsme vyrazili do opuštěného kempu pro pionýry, kteří už jsou dnes spíše vzácnou výjimkou. Tam jsme objevili v korunách stromů lanový park zakončený velikou skluzavkou, která na konci měla kupu sněhu. Řekli jsme si, že by byla sranda si to vyzkoušet v takové zimě. O 20 minut později již první z nás, co zdolali všechny překážky, skákali na skluzavku a zabořovali se nohama nebo hlavou do kupy sněhu. Když jsme slezli a zahřáli se, tak jsme začali sněhovou bitvu, takže veškerá práce na zahřátí vyšla vniveč. Rozdíl mezi sněhovou bitvou mezi dětmi a mezi skoro inženýry je ten, že skoro inženýři dokáží taktizovat a nemají žádnou morálku. Pokud vám někdo pomáhal před 5 minutami zabořit nejmenovanou španělskou hlavu do sněhu, tak vám klidně o minutu později bezostyšně hodí lopatu sněhu za krk. Od té doby se sněhové hrátky opakovali celkem pravidelně. Vzhledem k tomu, že za celou dobu našeho pobytu jsem jenom jednou viděl vyšší teplotu než –10°C, to byl celkem masakr. Kromě kravin jsme se samozřejmě věnovali i studijní části. Měli jsme mnoho exkurzí, avšak ne vždy mluvili průvodci anglicky. I tak jsme ale pokaždé, když nás prováděla zástupkyně něžného pohlaví, dostali její číslo. Večery byly ve znamení zábavy. Od chillout party po divoké party, každý kdo co chtěl a na co měl sílu, chuť a náladu. Pro nás bezstarostná desetidenní jízda.
Organizátoři se o nás starali celou tu dobu výtečně. Nádherný ubytování, vynikající jídlo 3× denně a neustále optimistické tváře všech, i po těžkém namáhavém dni. Celou dobu jsme jezdili pronajatým univerzitním autobusem s vlastním řidičem, u kterého pravděpodobně pouze jeho matka věděla, jak zní jeho hlas a to ještě matně. Byl to drsný chlap každým coulem, co pokaždé když se usměje, tak někde na Zemi zemře koťátko, aby byla dosažena rovnováha. Tím větší bylo potěšení, když se na nás na konci kurzu usmál a dal nám high five. To se nám povedlo tak, že jsme mu s kamarádem z Istanbulu zatancovali před autobusem Kalinku. Ty hodiny dřiny za to stáli.
Před tím, než jsem odjel do Ruska, mi všichni říkali, že jsem blázen. Obzvlášť z míry mě vyvedla kamarádka původem z této majestátní země, která mi napsala, že jsem magor, že i její rodiče, rodilí Rusové, tam raději jezdí až v dubnu aby neumrzli. Možná že měli pravdu, možná jsem byl blázen, ale rozhodně vím, že bych byl daleko větší blázen, kdybych nejel. Protože už jenom ten pohled, když vám kluk z Barcelony po dvou dnech v Moskvě řekne s vážnou tváří: “Hele venku je jen –16°C, konečně je trochu teplo“, je k nezaplacení.
Jo a mimochodem, pan ředitel z Obecné školy, v podání Rudolfa Hrušínského, měl pravdu. Lízat kovovou sochu na ruském náměstí v minus 16 je opravdu idiotskej nápad.